Má zkušenost s potratem

Tento článek jsem se rozhodla napsat pro všechny ženy, které se dozvěděly, že jejich těhotenství je zamlklé a rozhodly se počkat na samovolný potrat.

My jsme se o zamlklém těhotenství dozvěděli na běžné kontrole v 11 týdnu těhotenství. Vše probíhalo úplně v pořádku. V 7 týdnu jsme měli krásné srdíčko a mě provázely typické ranní (celodenní) nevolnosti. Na kontrolu jsme jeli 10. září. Ráno probíhalo úplně stejně, bylo mi špatně, zvracela jsem. Nepředpokládala jsem, že se může něco takového stát ...

Lékař mě vyšetřoval pomocí ultrazvuku a když jsem koukala na monitor přišlo mi zvláštní, že tam nic "netepe, nepulzuje", tak jako tomu bylo na minulé kontrole. I mě jako úplnému laikovi to přišlo zvláštní. Lékař nic neříkal a dlouho kontroloval, hledal a pak to prostě přišlo jako ráno. U miminka bohužel není srdíčko. Zhroutila jsem se už v křesle. Namísto krásné ultrazvukové fotečky, se kterou jsme se chtěli pyšně chlubit celému světu, jsme odcházeli s verdiktem "zamlklé těhotenství" a z žádostí ještě o potvrzení této zprávy u dalšího lékaře. Ten to bohužel potvrdit.

Můj lékař mi doporučil, vzhledem k tomu, že jsem neměla žádné problémy, vyčkat na samovolný potrat, až si s tím příroda poradí sama. Upřímně, revize, operace, nemocnice, jsem se bála jak čert kříže. Dalších několik dní jsem strávila jen v slzách a ve studování internetových diskuzí a článků na toto téma. Oba lékaři mi řekli akorát to, že to bude trochu silnější menstruace (dopředu vám řeknu, že to rozhodně nebyla!). Upřímně jsem se ze všech těch informací dost vyděsila. Po pár dnech jsem začala špinit, ale nic víc.

V úterý 18. září jsem šla opět ke svému lékaři s dotazem, jak dlouho mám vlastně čekat. Dal mi žádanku do nemocnice, ať se tam na mě podívají a ať sami rozhodnou, ale on že doporučuje prostě čekat. Na utz se embryo zmenšilo z původních 2,5 cm na 1,3 cm, tedy o polovinu. Já to brala jako dobrou zprávu, lékař jenom jako "zprávu". Do nemocnice jsem nešla a prostě jsem čekala a chodila do práce.

Do konce pracovního týdne jsem pila sporýšový čaj, svařené víno a dokonce jsem si udělala i horkou koupel (kterou teda ráda nemám). Zda něco z toho pomohlo nebo ne nevím, ale v pátek už mě začalo bolet bříško. Všude to nazývají jako "kontrakce". Přicházelo to ve vlnách přibližně po 20 minutách, úplně v pohodě, bolest jako když vás pobolívá podbříško před menstruací.

V sobotu 22. září byl den "D" a já ve 13 týdnu. Ráno jsem ještě zvládla fungovat a bolest přišla okolo 11 hodiny dopoledne, kdy mě začalo bolet bříško už o něco častěji, asi po 10 minutách. Pořád jsem ale spíš špinila, žádné velké krvácení. Ta bolest byla opět stejná, jako když vás bolí podbříško před nebo během menstruace.  Pamatuji si, že asi okolo 13 hodiny jsem si šla lehnout a trochu to pomohlo. Vzala jsem si na bolest Panadol (od těhotenství jsem přestala polykat Ibalginy) a odpočívala jsem. Přibližně okolo 16 hodiny to začalo být bolestivější v častějších intervalech, asi po 5 minutách. Vždycky přišla taková výraznější bolest, kdy jsem šla do předklonu a snažila se jí přečkat. Za chvíli bolest polevila a všechno bylo chvíli zase v pořádku. Pořád jsem si říkala, že už to jako musí být, to nejhorší mě ale čekalo. Hodně jsem četla, že někomu pomáhala teplá voda a tak jsem šla do sprchy, nepomáhala mi. 

Okolo 17 hodiny začalo to nejhorší. Silnější bolesti podobné menstruačním. Bolest byla jedna veliká, nemohla jsem stát, sedět, bylo mi špatně, že jsem myslela, že budu zvracet. Čekala jsem, že do vteřiny bolestí omdlím. Jediné co mi nepatrně pomohlo bylo lehnout si na bok, pokrčit trochu nohu a jakoby se kolíbat ze strany na stranu. I tak to byla nesnesitelná mdloby přinášející bolest. Asi po 30-45 minutách psychicky i fyzicky vyčerpaná jsem zavelela, že jedeme do nemocnice. Byla jsem svolná ke všemu, ať to ze mě prostě vyndají. A pak při cestě do nemocnice, dvě takové kontrakce a najednou ticho, klid, úleva, voda a krev. Podívala jsem se, vyteklo ze mě docela dost vody a nějaká krev a plůdek v podobě průhledné malé kuličky asi o velikosti menšího hroznového vína. A najednou bolest znatelně ustupovala.

Rozhodli jsme se do nemocnice nejet a vrátit se domů. Doma jsem šla hned do sprchy, přítel seděl na kraji vany celou dobu u mě. Bála jsem se velkého krvácení. Nakonec to tak hrozné nebylo. Krev tekla, ale rozhodně ne proudem. Seděla jsem ve sprše, nahřívala se a bylo mi mnohem lépe. Asi po půl hodině jsem vylezla a zalezla do postele a za půl hodiny na mě přišly opět silné kontrakce, kdy už jsem si říkala panebože co zase! Opět mi bylo špatně na omdlení. Šla jsem na toaletu a nic. Když jsem se utírala, nahmatala jsem jako by bouli, tak jsem to vytáhla. Vůbec to nebolelo, tím nejhorším už to zřejmě prošlo. Vytáhla jsem placentu, byla dost těžká, oválná a dlouhá asi 10 centimetrů. Usoudili jsme, že je celá, teda já, když jsem se na to podívala měla jsem kousek k tomu se pozvracel, tak to zkoumal pouze přítel.

V tuhle chvíli mě zalila obrovská úleva, jakoby žádná bolest nikdy nebyla. Rozzářilo se sluníčko a bylo po všem. Asi hodinu ze mě šlo trochu více krve, ale jedna vložka stačila na půl hodiny určitě. V noci jsem si ji měnila už asi jen třikrát.

Přesně v 11 dopoledne to začalo a ve 20 hodin večer bylo konečně po všem. Z toho opravdu nejhorší to bylo po 17 hodině, kdy to byla jedna velká dlouhotrvající kontrakce.

Hned jak vyšla i placenta, udělala jsem si kontryhelový čaj, a začala jsem s užíváním Floradixu, což je sirup s vysokým obsahem železa. Vzhledem k tomu, že během potratu a po něm se dost krvácí, je určitě dobré ho pár dní/týdnů užívat. Seženete ho normálně v lékárně.

Po potratu jsem krvácela asi šest dní, krvácení se postupně snižovalo. Celou neděli jsem proležela, v pondělí a v úterý jsem si v práci vzala volno a odpočívala jsem. Byla jsem hodně unavená a vyčerpaná. Během těchto dní mě ještě občas zabolelo bříško, když se ještě něco klubalo ven, ale to už byly jen kousky sliznice.

Ve středu 3. října jsem šla na kontrolní ultrazvuk ke svému gynekologovi, který situaci zhodnotil tak, že se děloha krásně vyčistila sama. Během šestinedělí mi doporučil sexuální půst, a další těhotenství doporučil za 3 měsíce.

A jaká je moje rada?

• Čekejte, čekejte, čekejte
  

Je mi úplně jasné, že po přečtení všech takových zkušeností máte strach. Já ho taky měla a velký. Ale, pokud vám "nic" není a psychicky to zvládnete, tak počkejte. Dejte tělu šanci, aby si poradilo a že ono přesně ví co má dělat. Jen potřebuje trochu času. Na revizi můžete jít vždycky. Samozřejmě tohle platí v případě, že nemáme nějaký problém, ale tuto možnost určitě proberte se svým lékařem.

• Čas darem